Dobrý den z Hospodářských novin.

"To je jediný solidní chlap v této republice."

"Je poctivý a férový. Žádné, že z něho dělali nějaké ty zloděje, nějaké, co já vím, nějaké Čapí hnízdo a já nevím co."

"Tito kradou, ne on. Tato vláda."

"Od té doby, co Babiš došel k vládě, jedině on."

"Myslím, že je to člověk, který má nadhled, nedělá ze sebe vola, nelže a je to nejférovější člověk, kterého já jsem poznala za celý život."

"On myslel na naše lidi, na české lidi."

"A jeho střet zájmů? No a co? Ve světě je to normální."

Andrej Babiš dobře věděl, že má se svým karavanem odjet dělat kampaň někam hodně daleko od Prahy. Tam kdesi na malém městě ho mají rádi. Toto jsou autentické výroky účastníků jeho mítinku. A je těžké to sledovat.

Je to velká otázka, dnes jedna z největších. Jak to zařídit, aby občané preferovali politiky, kteří mají upřímný zájem a schopnost spravovat a vylepšovat společné věci? I když Andrej Babiš před půlrokem ztratil vládu, své voliče neztratil ani náhodou. Jak jim vysvětlit, že jim jeho vláda nijak neprospěla? Jak zamezit tomu, aby v Česku (a zdaleka ne jen tam) tak moc nesílila třída nespokojených lidí, kteří se nechají snadno zmást křikem charismatických lídrů starajících se primárně o svoje ego, a ne o svoji zemi?

Jistě, volby „srdcem“ se dopouštějí i voliči demokratických stran. Bylo to tak i v minulosti, zhusta třeba v bájných dobách soubojů Václava Klause a Miloše Zemana. Jejich úspěch stál do značné míry na citech, ne na rozumu. Jenže moderní doba zrodila čistokrevný populismus. Není to jen Babiš, je tu i stabilních deset procent voličů Tomia Okamury – populisty, za jehož prací není jiný výsledek než vlastní dobře fungující politický byznys a nebezpečně rozdmýchaná xenofobie ve společnosti. Jsou tu i menší neparlamentní skupinky extremistických populistů a zapomínat nesmíme ani na podstatné procento občanů, kterým jsou i ty největší extrémy na politické scéně málo, a tak k volbám ani nechodí.

Svět je příliš komplikovaný, abychom mohli očekávat, že ho každý dokáže pojmout rozumem. Ve skutečnosti to dokáže málokdo. Na druhou stranu děláme všechno proto, aby to nebylo lepší. V posledních několika desítkách let se politika dostala nevídaně blízko masám, do každého obýváku, ale zároveň se smrskla do jakési podivné reality show, kterou tu a tam sledujeme v televizi a na internetech hned vedle jiné zábavy. Nejde o souboje argumentů a hodnot. Je to sledování MMA zápasů. A na to člověk rozum opravdu nepotřebuje.

Důsledkem je, že víc než kdy dřív jsou dnes volby přetlačovanou mezi těmi, kteří dokážou politickou nabídku vyhodnotit alespoň trochu kriticky, a těmi, o jejichž hlasování rozhodují emoce. Tuny důkladně ověřených informací nehrají roli. Tlumení dezinformačních farem nemá prakticky žádný efekt. Když se nadšené účastnice Babišova mítinku zeptáte, jestli jí nevadí jeho střet zájmů, okamžitě narazíte na bariéru. Na zeď  vystavěnou z neznalosti problému, neochoty se mu věnovat, z pocitu, že tíha světa leží jinde (u mnohých lidí je ten pocit samozřejmě oprávněný, protože třeba nemají za co koupit hned příští jídlo pro své děti), a z velmi pevného citového pouta k preferovanému politikovi. Tohle je zdrojem toho, čemu říkáme rozdělená společnost. Tohle nás vrhá do věčného zmítání se mezi jakž takž normálními demokratickými vládami a vládami populistů, které mohou snadno Česko posunout do orbánovské izolace.

Cestou ven je výrazně lepší občanské vzdělání, to je jasné. Jenže to je práce na celé generace. Zvlášť v Česku, kde se s tím nic moc nedělá.

Mnohem bezprostřednější nástroj mají politici v rukou už dnes. Lékem je celkem nepřekvapivě dobře fungující stát. Ten aparát, se kterým se běžný volič setkává, když jde na úřad, kde stojí fronty, kde jsou na něj nepříjemní, kde mu nechtějí pomoct, kde jsou jen dva dny v týdnu, chtějí po něm vyplňovat nějaké nesrozumitelné formuláře a peníze nakonec buď nepošlou, nebo pozdě a málo. Stát v Česku se k občanům nechová jako přítel. Změnit to znamená odstranit jeden z hlavních zdrojů přirozené občanské frustrace a tím i tendenci volit protestně a emočně. Hlavně ty, kdo nenabízejí recept, protože to by znělo složitě, ale nejvíc křičí.

Klíčové je to teď, v době brutálně rostoucí inflace. Vláda Petra Fialy to má nyní ve svých rukou. Máte ale pocit, že s tím něco dělá?

Přeji dobrý víkend a dobré čtení našich Názorů.