Copy
Zobrazit e-mail v prohlížeči

Hezký letní den všem,

Máloco mám na populární kultuře tak rád, jako ten pocit, když se „to“ protne. Když se masový úspěch spojí s vystižením toho, co se zdá, že visí ve vzduchu. A málokdo z dnešních popových hvězd je v tom tak dobrý jako Beyoncé. Po šest let starém albu Lemonade, které se obracelo za manželskou nevěrou i afroamerickým údělem, nyní zpěvačka naskočila na trend post-pandemických tanečních desek a pokud jde o její přípravu, tak je skutečně důsledná a mimořádná. Novinka Renaissance se obrací za newyorskou disco scénou sedmdesátých let, chicagským housem i detroitským technem. 

Beyoncé vytvořila cosi jako hodinový Djský set, který nabízí průlet klubovou hudbou vyrůstající především z afroamerických queer kořenů. Pocta nedoceněným průkopníkům tu má stejnou váhu jako radost z tance. O tom všem píši v aktuálním profilu této zpěvačky, která se v poslední dekádě stala královnou amerického popu, pro níž je hitparádový úspěch neméně důležitý jako možnost účastnit se svojí tvorbou na celospolečenské debatě. Ostatně i proto ji ve svých pravidelných letních playlistech vždy zmiňuje Barack Obama a ani letošek není se skladbou Break My Soul výjimkou. 
 


Obdiv k afroamerické kultuře překvapivě ale vyjadřuje také irský režisér Jim Sheridan. S tímto vyznavačem Shakespeara hovořila na LFŠ v Uherském Hradišti Jindřiška Bláhová a jejich rozhovor z aktuálního čísla vřele doporučuji. Nejen proto, že tu Sheridan říká, že miluje rap a o rapperech tvrdí, že ho na nich baví, jak otevřeně říkají věci, o kterých muži normálně mlčí. „Že chtějí být bohatí, přitahovat krásný holky a žít party u bazénu. Což je to, o čem sní většina amerických muž, ale nikdy by to neřekli. Zároveň považuju The Notorious B.I.G. za jednoho z největších spisovatelů černé angličtiny.“ 

Pokud jde o hity, tak v z nového čísla ještě musím doporučit další povedenou reportáž Ivany Svobodové z předvolebních meetingů Andreje Babiše, která navazuje na její super úspěšný text z minulého týdne, který stále kraluje čtenosti na našem webu. Za „svým“ Československem se pak ve svém eseji ohlíží Erik Tabery a rozpad federace před třiceti lety dává do překvapivých a podnětných souvislostí se současnou erozí společenského konsensu ve Velké Británie nebo Spojených státech. 
 


A abych se opět vrátil k popkulturní lince – na co se opravdu těším je článek o seriálu Městečko South Park, který měl premiéru na televizních obrazovkách 13. srpna 1997. Výroční materiál do příštího čísla připravuje Miloš Hroch a bude mapovat, jak se South Park posunul od předpubertálního fekálního humoru k sofistikované satiře, která dost drze a nestranně reaguje na aktuální politické dění i společenské trendy. Zároveň dojde i na vysvětlení toho, proč seriál nadšeně přijímají konzervativci i liberálové. Moc se na ten text těším, ale bohužel si na něj ještě musím počkat do pondělí. Snad se budete těšit též.

Kdybych byl náladový a nerudný Eric Cartman – jeden z ústřední čtveřice puberťáků ze South Parku – rozloučil bych se teď s vámi hláškou: „Se*u na vás, jdu domů.“ Jenž to já nejsem, tak spíš popřeju hezký zbytek prázdninového týdne.

Pavel Turek

 
Sdílejte tento
e-mail s přáteli.
Přihlaste se k tomuto newsletteru.
Bude vám chodit každý týden.
Facebook
Twitter
Instagram
Copyright © 2022 Respekt (Economia, a.s.)
Tento e-mail jste dostali na základě svého přihlášení na 
www.respekt.cz/newslettery/ provozovaném Economia, a.s.

Odhlásit se z newsletteru / aktualizovat nastavení • Odhlásit se ze všech newsletterů Respektu