Copy
Zobrazit e-mail v prohlížeči

Milé čtenářky, milí čtenáři,
 
ten pocit možná znáte – během svých cest v zahraničí navštívíte nějaké celkem banální místo, kde se vůbec nic neděje. O mnoho let později se ale na tom stejném místě najednou odehrávají dramatické události, referují o něm světová média a vy si vzpomenete, že jste tam přece kdysi byli! Zprávy odtud pak najednou vnímáte mnohem živěji a naléhavěji. Když jste ke všemu novinář a o tom místě máte napsat článek, taková osobní zkušenost z minula se hodí dvojnásob. Tak přesně tohle se mi stalo při psaní posledního článku pro Respekt.


 
Místo, o kterém vám chci vyprávět, se jmenuje Verchnyj Lars a jedná se o horský průsmyk v pohoří Kavkaz spojující Rusko a Gruzii. Právě tudy teď denně proudí tisíce Rusů, kteří utíkají pryč ze své země, aby se vyhnuli mobilizaci vyhlášené prezidentem Vladimirem Putinem a svému nasazení ve válce na Ukrajině. Na rozdíl od států Evropské unie, se kterými Rusko sousedí, Gruzie pro prchající Rusy nezavřela své hranice a navíc tu mohou bez víz pobývat třeba i několik měsíců, takže jich sem nyní logicky směřuje velké množství. Někteří tu zůstávají, jiní pokračují dál do Turecka či do Evropy. Má to ale jeden háček – dostat se teď po zemi z Ruska do Gruzie není snadné. Jediná pozemní cesta totiž vede právě přes horský průsmyk Verchnyj Lars, jiné přechody otevřené nejsou. Na hranicích se proto brzy po vyhlášení mobilizace začala tvořit mnohakilometrová fronta aut, v níž jsou lidé nucení trávit celé dny čekáním, spánkem, sháněním jídla a vody, placením úplatků. O zoufalých jedincích, kteří se tu snaží překročit hranici, už informovala média po celém světě.

I já jsem v Respektu dostal za úkol najít někoho, kdo z Ruska utíká, a přinést čtenářům jeho příběh. Jenže jak takového člověka najít? Ze všeho nejdříve jsem zkusil napsat svým známým, kteří v Rusku žijí, abych se jich zeptal, jestli někoho takového osobně neznají. Český novinář Jiří Just, který už dlouho žije v Moskvě, mi poradil jedno diskusní fórum na síti Telegram, kde si Rusové vyměňují zkušenosti právě z přechodu hranice mezi Gruzií a Ruskem. Tady se mi po několika neúspěšných pokusech povedlo najít mladého muže jménem Jevgenij, který kývnul na rozhovor po telefonu. V době naší rozmluvy se nacházel v Turecku, cestu přes Gruzii absolvoval pár dnů předtím a popsal mi, co během ní zažil. Bylo to dobrodružné vyprávění, z něhož tu zmíním jen ukázku. 
 
„Vyrazil jsem z autem z Moskvy a trvalo mi tři dny, než jsem dojel do Vladikavkazu, města nedaleko gruzínské hranice. Je to zkušenost, na kterou nikdy nezapomenu. První úplatek jsem musel zaplatit na okraji Vladikavkazu, jenom abych mohl vůbec vjet do města. Tam stál zátaras a dopravní policisté pouštěli dovnitř pouze auta s lokálními espézetkami. Kdo ji neměl, musel za vjezd zaplatit 20 tisíc rublů. Pak jsem dojel k výjezdu z města a najel na silnici směřující k celnímu přechodu, kde byla řada dalších zátarasů a auta tam tvořila mnohakilometrovou frontu. Vynalézaví místní lidé vytvořili způsob, jak zátarasy obejít, ale byl ještě dražší. Nabízeli postup dopředu ve frontě za 70 tisíc rublů, což jsem využil,“ popisoval mi Jevgenij v rozhovoru, který visí od včera na webu Respektu.

Když mi Jevgenij popisoval Vladikavkaz, který je nyní plný prchajících lidí, na nichž se místní lidé snaží vydělat, vzpomněl jsem si na ospalé provinční městečko, jak jsem ho zažil při své návštěvě v roce 2013. Vladikavkaz leží v oblasti zvaná Severní Osetie a tehdy působil, jako by se tam zastavil čas v dobách SSSR. Dodnes si vybavuji výjev autobusového nádraží, který působil až surrealisticky – všude v dohledu byly pouze bílé žigulíky z časů Sovětského svazu. Výjev jsem si tehdy vyfotil a fotku se mi dokonce podařilo najít. 


 
Ve Vladikavkazu jsem se tehdy dával do řeči s místními lidmi a vyprávěli mi mimo jiné o krátké týdenní válce mezi Ruskem a Gruzií, k níž došlo v roce 2008, tedy pět let před mojí návštěvou. Začátek tehdejší války v lecčems připomínal počátek té momentálně probíhající na Ukrajině: Ruskem podporovaná separatistická část Gruzie zvaná Jižní Osetie se pokoušela osamostatnit, Gruzie tomu silou bránila, na což Rusko zareagovalo vojenskou invazí, obsazením části Gruzie a osekáním jejího území. Jenže místní lidé mi tvrdili, že Rusko za nic nemůže. To prý Gruzie byla agresorem. Výklad nynějšího dění na Ukrajině je v ruské televizi podobný, na bojišti je ale situace jiná, Ukrajina nad Ruskem vítězí a Rusové utíkají z vlastní země, aby si zachránili život. Je ironií, že právě do Gruzie, kterou celkem nedávno sami napadli.
 
Tak jako můj respondent Jevgenij a s ním i tisíce dalších Rusů, i já jsem před osmi lety pokračoval z Vladikavkazu do Gruzie přes Verchnyj Lars. Stejně jako dnes, ani tehdy nebylo možné projít přes průsmyk a tunel vedoucí skrze mohutné hory pěšky. Pěší cestovatel musel přesvědčit někoho z místních, aby ho provezl na druhou stranu. Vzpomínám si, že mě tehdy do své staré Volhy nakonec velmi neochotně nechal nastoupit ruský stařík, který kouřil jednu cigaretu za druhou a po celou dobu jízdy neřekl ani slovo kromě toho, že jeho automobil byl vyrobený v roce 1989. Velmi živě si také vybavuji tu obrovskou změnu, když se člověk po Rusku najednou ocitl v Gruzii. Nešlo jen o krásné výjevy vysokých hor a pasoucích se ovcí, ale hlavně o místní lidi, kteří oproti Rusům najednou působili mnohem přátelštěji a vřeleji. Tehdy to ve mně vyvolalo euforii. Určitě ale ne takovou, jakou musel po překročení čáry cítit utíkající Jevgenij. 
 
Vážení čtenáři, za celou redakci Vás zdraví 
Petr Horký

Sdílejte tento
e-mail s přáteli.
Přihlaste se k tomuto newsletteru.
Bude vám chodit každý týden.
Facebook
Twitter
Instagram
Copyright © 2022 Respekt (Economia, a.s.)
Tento e-mail jste dostali na základě svého přihlášení na 
www.respekt.cz/newslettery/ provozovaném Economia, a.s.

Odhlásit se z newsletteru / aktualizovat nastavení • Odhlásit se ze všech newsletterů Respektu